Kubíka Potůčka jsme odchytili za pět dvanáct. Už si ho začalo všímat více lidí a já měla strach, že mu někdo ublíží kvůli tomu, jak vypadá. Kocourek byl v děsném stavu. Byl z velké části vypelichaný a zbytky jeho kdysi dlouhé srsty tvořily jeden velký pucek, ve kterém se skrývalo mnoho pokladů jako klíšťata, klacíky či boláčí. A to nemluvím o špíně která se kocouřího kluka držela zuby nehty. Dnes se Potůček už tolik nebojí, přijde dokonce až k ruce, která ho krmí, ale pohladit se zatím nenechá. Přeci jen měsíce či možná roky strávené na ulici mu velí dávat si pozor na lidi. Kocourek má před sebou ještě dlouhou cestu, my mu ji chceme ulehčit a dopřát mu jen to nejlepší.