Ahojky, jsem hluchá babička Líza.

Kdo sem chodí pravidelně, ví, že už jsem tu stálice. Kdo mě ještě nezná, těší mě a tady je můj příběh. Mám poruchu motoriky a čůrám, kam nemám. S tetou jsme to za tu dobu celkem vychytaly a chodím alespoň na savé podložky. Tleskejte, jsem dobrá, vím. Dřív to bylo úplně všude. Do wc nechodím vůbec.

Když mi umřela má lidská maminka, vzala si mě její vnučka. Jen ty hvězdy mi asi nepřály. V novém domově přibylo i miminko a já vykonávala potřebu skoro všude. Pardon, ale zažité zvyky jsou zažité zvyky. Také jsem dost háklivá na změny a vždy mě rozhodí.

Nyní jsem v azylu, ve stabilním prostředí s jedním kočičím kamarádem (pro mě spís spolubydlícím, protože kočky moc nemusím).

Jsem hodně hlasitá a ráda bych si vymňoukala chytrou houbu na plíseň, protože na přelomu roku jsme tu s ní válčily a jsme se zásobami  - moment, čekám od asistentky na informaci - hmm, tak jsme na nule.

A korunky do mističky? No na hromadu kapsiček, to je jasné! My jsme tu totiž rozežrané a raději kapsičky než konzervičky. A proč to nemám říkat? Vždyť je to pravda!

Moc děkuji. Pac a pusu, babička Líza, zvaná pochcačíča (ještě že to neslyším :D)