Co napsat o Tulince, kterou někdo v zimě vyhodil u našeho útulku. Co takhle vše od začátku?

V únoru tohoto roku se nám na útulku začala nenápadně objevovat nová kočička. Vždy to poznám z chování našich kočiček, které ji cítí a sledují určitá místa. Poznám tak, že se nám tady objevil nějaký "vetřelec".

Kočičku jsem viděla jen jako rychlý blesk, postupem času ji bylo víc a víc vidět. Šlo poznat, že se ji z vyhřátého místa moc nechce, ale strach ze mě byl vždy silnější. Až jednoho dne mi dovolila více. Proběhla a schovala se do díry, kde mají kočičky pod podlahou prolézačku. Neschovala se ale úplně, tak jsem na ni hezky mluvila, povídala jsem ji, ať se nebojí, že ji pomůžu, pohladím a ať už neutíká. A ona mě poslouchala. Zvědavě na mě koukala, začala mi odpovídat, neutekla, nechala se pohladit a já ji vytáhla z díry.

Jakmile jsem ji k sobě přitiskla, spustila svůj vrnící motůrek a nechtěla se mě už pustit. Tu noc bylo u nás -14°C a ona se už konečně mohla vyspat v teple.

Poprvé jsem si myslela, že jde o nekastrovaného kocourka. Je to ale kočička, babička skoro bez zubů, která k nám určitě nepřišla sama.U kocourků se nám to stává, ale holčičky se takto netoulají. Někdo ji tady musel vyhodit. Nechápeme, jak jí to mohl někdo udělat... Takovým lidem vůbec nerozumím. Přitom by stačilo nás požádat o pomoc a ne čekat, že se automaticky postaráme bez jakékoliv varování. Samozřejmě pomůžeme, jedná se o živou bytost.

Vyhodit ale kočičku v neznámém prostředí je srabárna, a o to víc, že se jedná o takovou babičku.

Hned další den po odchytu jsme ji vzali na veterinu k paní doktorce, kočička byla dehydratovaná a bříško měla takové prapodivné všelijaké, jakoby tam docházelo k nějakým změnám. Nejsme si jistí, jak dlouho byla chudák někde schovaná, než se vůbec odvážila jít se napapat granulí.

U paní doktorky ji viděla Jarka Filipi a málem si cvrnkla do gatí, když ji viděla – starou úžasnou mazlivoučkou babičku. Já ji nechtěla dát, Jarka už má ve svém domě kočiček opravdu hodně, ale nakonec jsme obě uznaly, že to tak bude lepší. Je v pokojíčku, kde jsou samé staré kočičky, klidné a bezkonfliktní, tak se dobře a rychle zadaptovala. Kdykoliv se rozdávají měkké dobrůtky, stojí první ve frontě.

Co má za sebou se nikdy nedozvíme. Co má ale před sebou je láska a veškerá péče, kterou si zaslouží, i když si nemůžeme být jistí, jestli má před sebou dny, týdny, měsíce nebo dá-li bůh, nějaký ten rok.

Zatím nevíme, jestli zůstane u nás nebo bude hledat domov, to nám následujících pár týdnů ukáže. Ale starat se o ni musíme, proto bychom chtěli požádat, zda by se jí někdo virtuálně neujal a přispíval tak na její život u nás. Nemá skoro žádné zuby, bude jí určitě hodně chutnat masíčko a kvalitní konzervy nebo kapsičky. Kdo by na ni rád přispěl nebo ji poslal balíček, ozvěte se nám, budeme moc rádi.

Já bych jí bývala dala jméno Mikeška, protože jsem myslela, že je to Mikeš. Ale Jarka jí říká Tulinka, jakože se dotoulala do Konce toulání a hrozně se tulí.

V Kočičím přání si Tulinka přeje konzervy Cosma a moc za ně děkuje. :-)