Karel měl slíbený domov. Týden před dohodnutým termínem adopce však znejistěl. Vzpomněl si na své plašanské období a začal se mi vyhýbat. Když už mu hlazení chybělo moc, přišel na podrbání a pak zase nervózně zdrhnul. Dva dny před plánovaným odjezdem se mu udělaly třetí víčka. V den odjezdu se mu rozšířily na dvě třetiny oka.

Moc nadějí jsem adopci nedávala. Paní osvojitelka chápala situaci a věřila, že si všechno nějak sedne.

Když osvojitelé vstoupili do dveří, byl už Karel hluboko ve skříni. Pokusila jsem se ho alespoň přinést ukázat. Ne! Karel byl schopen se spíš prohrabat stěnou, než se někomu ukázat. Jak tušíte, Karel se adoptovat nenechal.

Největší radost z toho měl houf jeho kočičích ctitelek. Nevím, jak to Karel dělá, ale pro kočičí dorostenky je naprosto neodolatelný. Když se vrátí z vycházky do svých podkrovních komnat, kočičí holky ho nadšeně vítají, tulí se k němu, čumáčkují ho. Předhánějí se, která se k němu stulí do pelíšku. 
Někdy si říkám, jestli Karel nelituje, že odmítl odjet do nového domova. Jsou chvíle, kdy ho tanečky, pozornosti a cvrlikání jeho obdivovatelek evidentně otravují. Jo, kocoure, nemáš to lehký.