Dne 28.10.2025 jsem do svého královéhradeckého depozita přijala dvě staronové kočičky, Kristyánka a Motorku. Jejich znovupřijetí však předcházelo drama, ze kterého jsou dosud obě kočičky i já v obrovském šoku a stresu.

Oba byly do nového domova umístěné v roce 2022. Kristyánek jako roční kocourek, tehdy vyhozený na královéhradecké Benešovce, Motorka coby dvouměsíční koťátko, vytažené z motoru auta. Vše tehdy vypadalo velmi dobře – okna zasíťovaná, zprávy a fotky pravidelně přicházely. 

Pak se pán odmlčel, ale to je normální, po třech letech nevyžaduji časté zprávy. Ozval se mi až v květnu 2025, kdy mi volal, že nemá čím krmit, zda bych mu mohla darovat nějaké krmivo. Udělala jsem to, ale mělo mne to varovat. Říkal, že je to nečekaná situace, že je to výjimečné, že se to nebude opakovat.

Kladla jsem mu na srdce, že přece ví, že kdyby se něco dělo, kočičkám pomohu nebo si je vezmu zpět. Tak je to i v předávacím protokolu. Pán mi pak ještě poslal fotky obou kočiček a psal, že již má práci a že je opět vše v pořádku.

To jsem si myslela až do 28.10.2025, kdy mi odpoledne zavolala neznámá paní a ptala se mne, zda mi její bratr ten den předal kočičky Kristyánka a Motorku. Jí tvrdil, že ano, ale ona že ví, že neustále lže, tak se raději o tom chce přesvědčit. Krve by se ve mně nedořezal, protože mi nikdo žádné kočičky nepředal. Hned jsem mu běžela zavolat, ozvalo se, že číslo neexistuje, ale naštěstí přes WhatsApp volat šlo.

Ptala jsem se, kde jsou moje kočičky a on, že neví. Prosila jsem ho, ať mi řekne pravdu, že se na něj zlobit nebudu – nakonec z něj vylezlo, že je vyhodil někde na ulici. Prý v přepravkách. Dostala jsem z něj nakonec, ve které ulici je vyhodil, letěli jsme tam s manželem, ale nikde žádné přepravky ani kočičky nebyly. On ale pořád tvrdil totéž – položil je v přepravkách na trávník. Později jsem se dozvěděla, že i to byla lež, kočky na ulici vysypal a odešel.

Volala jsem tedy na městskou policii, tam mi řekli, že žádné kočky, ani v přepravce ani bez přepravky, dnes nikam nepřeváželi a že ani nikdo nevolal.
Jak jsem pobíhala tou ulicí a volala, to už jsem brečela – i když jsem si vůbec nemohla být jistá, že je v té ulici opravdu vyhodil – zaslechla jsem slabé mňoukání. Hledala jsem, odkud se ozývá nejsilněji a bylo to z velkého auta, které, dle sousedů, tam stálo již několik dní.

I ve svém věku jsem se vsoukala pod auto, do vody a bláta a viděla jsem, že vzadu z podvozku vykukuje malá hlavička Motorky. Vytáhla jsem ji, předala manželovi a hledala jsem dál. Další mňoukání se ozývalo zpředu. Znovu jsem vlezla pod auto, svítila mobilem do každé škvíry, kocourka jsem hluboko mezi podvozkem a předním kolem zahlédla, ale byl tam zaklíněný a nešel vytáhnout. Zoufale jsem volala hasičům a když jsem s nimi mluvila, stal se zázrak a Kristyánek se najednou objevil pod autem. Někudy sám vylezl. Brečela jsem radostí.

Kočičky jsou nyní v bezpečí, ještě vyděšené a nesmírně špinavé, u mouratobílého Kristyánka bílé pacinky ani náprsenka nejsou vůbec vidět, jak je špinavý z motoru, kde se vyděšeně po vyhození schovával, ale to je již detail. Časem se z něj jistě opět stane nádherný kocourek.

Nyní již mají oba po vyšetření na veterině, protože od doby, kdy jsem je umístila, na veterině nebyli, ač pán tvrdil opak.

Po naočkování bude Kristyánek hledat bezpečný domov.