Ráno, 19.6.2025 na mne manžel volal, že za brankou je nějaká cizí přepravka. Hrklo ve mně a běžela jsem tam a bohužel mé zlé tušení mne nezklamalo. Polorozbitá přepravka zadrátovaná mnoha dráty, aby se neotevřela, a v ní, k mé obrovské hrůze, deset koťátek.

Koťata asi ze tří vrhů, dvě zhruba šestitýdenní, čtyři úplně malinká, asi dvoutýdenní, která ještě neuměla jíst ani vylučovat a ostatní zhruba čtyřtýdenní.

Všichni vědí, jakou spoustu koček tady mám, že jsem na ně sama a že je mi už přes sedmdesát. Přesto se nerozpakují, přepravku nacpou koťaty alespoň tří koček a hodí mi je za branku. Lidé bez srdce, citu, pouze duševní ubožáci, kteří nedovedou ani zavolat nebo alespoň zazvonit. Co kdybych byla opět v nemocnici? Jsem po druhé operaci nohy, tehdy jsem chodila s berlemi, nemohla si ani pořádně sednou, natož udělat dřep či kleknout.

Koťata měla zhnisané oči, velká neodčervená bříška, většina z nich neustále plakala a volala mámu.

Musela jsem se s tím nějak poprat i s pomocí karantény u skvělých lidí pro ta nejmenší miminka, protože jsem věděla, že do městského útulku by je nepřijali.

Jakmile ta dvě „největší“ miminka – Orion a Orfeus – odrostla a mohla být testována a naočkována, začala hledat nový domov.

Oba jsou odčervení, testovaní, nadstandardně naočkovaní.

Dobře papají, jsou čistotní a mají se rádi navzájem i s ostatními koťátky a se mnou.

Hledám pro ně společný domov, protože i když odvážný Orion by umístění k jinému kotěti zvládl, Orfeus je na něm zcela závislý. Když byli nacpáni do přepravky a odděleni od mámy, Orfeus stále velmi žalostně plakal a jedině Orion mu byl oporou. Nechci ho tedy vystavit dalšímu stresu, aby musel být bez svého milovaného bráchy někde v cizím prostředí.

Koťátka na vás čekají v Hradci Králové a umístím je jen domů, bez možnosti výběhu ven.