Bylo mi jen 5 týdnů, když mě odtrhli od maminčina cecíku a odvlekly velké studené ruce pryč. Pevně mě svíraly a putovaly se mnou několik kilometrů podél hlučné silnice.

Pak si mě předávali cizí lidé z ruky do ruky, bez lásky jako věc. Den a noc jen hlad, tma a hluk. Nakonec mě hodily do kýble od barvy. Prý jsem toxický materiál a štítí se mě. Po 24h bez maminky jsem se díky neúnavnému pátracímu úsilí Kočkolásek dostala zpět k mamince.🙏

Od té doby se jí držím na chlup blízko. Z lidí jsem měla nejdřív trauma, pak paniku, pak strach a dnes už "jen" obavu. Jsem opatrná, když si mě chtějí pohladit. Vždy uhnu, protože si stále pamatuji... Prý jsem citlivá a něžná jako pavučinka, ale lidičky, já jsem hlavně bystrá průzkumnice všech vábniček, zákoutí a výšek! Moje touha objevovat je silnější než strach. Budu výzva, ale KRÁSNÁ výzva pro své rodiče, které hledám. A než přijdou, zkrátím si chvilku mlsáním. K Vánocům by si můj mlsný jazýček moc přál Shebu. Splníte mi prosím mé přání? 🎄🐾

Ze srdce děkuju, vaše Lučinka.