Na Miku se lepila smůla.
Jako koťátko byla nalezena na cestě u lesa, kam si určitě nevyšla jen tak na procházku.
Povyrostla a našla domov.
Po 2 letech se vrátila do útulku kvůli těžké alergii v rodině.
Našla domov podruhé a opět se vrátila do útulku, protože se bála pána domu.

Pomalu si znovu zvykala v kočičím kolektivu. Nešlo to hladce. Mika je typický objekt šikany. Kdejaký chlupatý hejhula si na ni dovoluje.

Když si konečně v kočičí partě vybudovala jakés takés postavení a nenechávala se zahnat do kouta, přišla nemoc.

Vyšetření krve dopadlo hrozně. Bílé krvinky byly na extrémně nízkých hodnotách. Test na panleukopenii byl negativní, stejně jako PCR vyšetření na velké kočičí virózy FeLV a FIV. Z možných diagnóz zbýval onkologický problém nebo dlouhodobý zánět v těle. Prognóza špatná.
Mika zůstala na klinice na infuzích. Opakované vyšetření krve po 5 dnech intenzivní léčby dopadlo ještě hůř, než to první.
Mika ležela schoulená v boxu, sama nejedla, nepila. Situaci komplikovaly problémy ze zuby.
Když jsem viděla odevzdanou kočičku s hlavou zapíchnutou mezi pacičkami, zeptala jsem se pana doktora, jestli není čas ji propustit z pozemského trápení. Pan doktor připustil, že stav Miky není dobrý, ale do eutanázie se mu vůbec nechtělo.
Přidal Mice další antibiotika a kortikoidy a dal jí šanci zabojovat o život.

Mika tedy na žádný boj nevypadala. Ale pan doktor měl pravdu. Po dvou týdnech mohla být propuštěna z nemocnice, začala sama jíst, začala se mazlit.
Tak třeba Mika vstoupila do nové šťastnější etapy svého života.