Rozárka si to štramádila po prostředku frekventované silnice s hlavičkou i ocáskem svěšenými. Nevnímala kolem projíždějící auta, autobusy a ani nákláďáky. Naštěstí jel kolem člověk, kterému kočička nebyla lhostejná, a zastavil. Na kočičku zavolal a ona se utekla schovat do příkopu. Ten kočičlobrdík tedy vyndal z auta konzervu a když ji otevřel, kočička jak na povel vystřelila z příkopu a po kalhotech se mu vyšplhala až k rukám ke konzervě. Jedna konzerva té hubené kočičce s obrovským bříškem byla málo. Kočičku ta dubrá duše naložila a po dohodě už byla Rozárka u nás. Rozárka byla po koťatech, která jsme v místě nálezu i s Rozárkou hledali 2 dny. Bohužel nikde po nich nebyla stopa a Rozárka nebyla vůbec odhodlaná za koťaty odejít. Psala jsem, že kočička byla velmi hladová, ale nenapsala jsem Vám, že ještě více byla žíznivá. Za pár dní přišlo u Rozárky selhání ledvin, hospitalizace. Rozárku jsme tak podruhé sebrali hrobníkovi z lopaty. Bojíme se, že jednou už ji kvůli jejím ledvinám nedokážeme zachránit. Držte jí prosím pěsti. 

Rozárčin dáreček jí udělá velkou radost, ale hlavně jí dietními granulkami prodloužíte život.