Narodila jsem se vyhozené Antonii – drobounké, křehké kočičce, která čekala jen mě. Byla jsem její jediné miminko. Její svět. Její dech. A ona byla všechno pro mě. Od prvního dne mě opečovávala s tou největší láskou, jakou si umíte představit. Vyrostla jsem po jejím boku, v bezpečí, s pocitem, že její tlapička a tlukot jejího srdce jsou celé moje univerzum. Můj tatínek Caesar byl tulákem u silnice. A tak není divu, že mě dlouho nechtěli nikomu půjčit. Byla jsem plaché miminko, které se bálo udělat krok mimo jistotu maminčiny srsti.

Ale víte… láska dělá zázraky. A díky trpělivým rukám a dobrým duším kolem nás jsem pochopila, že svět není jen strach, ale také něha, bezpečí a radost. Dnes už jsem roční šťastné klíšťátko mé maminky, držím se jí jako magnet. Jsem hravá, zvědavá a žádná zábava mi neuteče. Maminka Antonie je můj maják. Když ji nevidím, volám ji. Jsme s maminkou neoddělitelné. Jako kdyby nás spojovalo neviditelné lepidlo, které se jmenuje láska.

A tak věřím, že někde existuje místo, kde nás vezmou obě. Moc bych si přála pro svůj mlsný jazýček gourmet paštiku. Budu mlsat a čekat na rodiče. Děkuju, že můžu...