💚Jmenuji se Vločka. Jsem celá bílá jako zimní sníh a v očích nosím malý zázrak – jedno je zelené jako jarní tráva a druhé modré jako jarní obloha. Možná právě proto si mě lidé všimnou, ale můj příběh začal úplně obyčejně… na ulici.

Dva roky zpátky jsem tam žila sama. Hledala jsem kousek tepla, bezpečí a někoho, kdo by mi podal tlapku. A jednoho dne se to stalo – hodná paní si mě všimla, otevřela mi dveře a já poprvé ucítila, jaké to je patřit někam, kde mě nikdo neodhání. Dostala jsem jídlo, ticho, kde jsem mohla usnout… a pocit, že jsem konečně doma. Brzy poté paní zjistila, že jsem březí. Můj malý svět se tehdy znovu převrátil – koťátko jsem potratila.

U paní jsem se shledala se svým tatínkem - bílým Petříkem, který k paní také doputoval z ulice, ale fousek dřív. Oba jsme najednou měli domov, kde nejsme jen „toulavé kočky“, ale živé duše, kterým někdo věří. Jenže život někdy umí být křehký a nefér. Zjistili jsme, že oba dva trpíme kočičí leukémií FeLV. Neznamená to, že bychom nemohli žít krásný, plnohodnotný život – jen potřebujeme trošku více opory a domov pouze spolu nebo u kočiček, které mají stejné onemocnění.

Každý dar, malý i velký, je pro mě kouskem naděje, že už nikdy nebudu muset žít zimou, hladem nebo strachem. Děkuji, že jste si přečetli můj příběh. Děkuji, že vidíte nejen moje dvě různobarevná očička, ale i velké srdce. Moc bych si přála granulky Smilla.💚