Já jsem Petříček. Jsem velký, sněhově bílý kocour – kdysi pán ulice, který ale hluboko uvnitř jen toužil po bezpečí. V roce 2023 mě hlad dohnal až k jednomu domu. Byl jsem unavený a zoufalý. Lidé mě děsili… ale už jsme nemohl dál. A tak jsem jednou sebral odvahu. Připlížil jsem se ke dveřím a ta hodná paní mi je otevřela. Nehnala mě pryč. Nabídla mi teplo, jídlo a čas, který jsem tolik potřeboval. Byl jsem ale pořád plachý – tak moc, že jsem ji několikrát i kousnul. Ne ze zloby. Ze strachu. A ona… mě přesto neopustila. Ukazovala mi, že lidské ruce mohou hladit, ne ubližovat. Že existuje místo, kde můžu odložit své staré obavy a jen… oddechnout. A já se zabydlel. Poprvé v životě jsem patřil někam.

Pak se přitoulala k paní i moje dcera Vločka - sněhově bílá jako já. Rozdělili jsme se na ulici a setkali u ní. Osud? Bohužel máme FeLV – kočičí leukemii. Nešíří se na lidi ani jiná zvířata než kočky. Znamená to, že můžeme žít jen: spolu, nebo s kočičkou, která má FeLV také, nebo každý zvlášť. Jsem stejně jako Vločka v dobré kondici, mám chuť k jídlu i životu.

Potřebujeme domov, který nás přijme takové, jací jsme – citliví, jemní a zranitelní, ale plní lásky. Proč tohle píšeme? Protože věříme, že někde tam venku existuje člověk, který se na nás podívá a uvidí víc než diagnózu. Uvidí dvě bílé duše, které prošly hodně těžkým životem, ale přesto se učí důvěře a dotyku. Jsme připraveni milovat. Jen hledáme někoho, kdo otevře dveře stejně jako tehdy ta hodná paní… a nechá nás vstoupit.

Něchci na Vánoce ňamky, pamlsky, ale podporu mého zdraví. Proto budu vděčný za popodoru imunity Betaglukanem. Moc děkuju. Váš Petříček.💜