💚Pacinky dvounožci! Jmenuji se Pavlíček. Jsem mladý, dvouletý kocourek s mramorovanou kresbou. Jsem mazlivý, přátelský, komunikativní… takový, který se rád opře o lidskou ruku a přede. Můj příběh ale nezačal lehce. Měl jsem svého pána – starého, laskavého člověka, který mě měl opravdu rád. Chodil jsem mu naproti, když přišel domů, a on mě vždycky pohladil. Jenže pak odešel do nemocnice… a už se nikdy nevrátil. Najednou zůstalo ticho. Dům byl prázdný. A já nerozuměl  proč.

Na jídlo nás svolávala jedna hodná paní z domu naproti. Pán ji požádal, aby na nás dohlédla, ale nikdo netušil, že se už nevrátí. Krmila nás před domem, aby nás zachránila před hladem a zimou. A my, jeho kočičky, jsme pomalu pochopily, že pánovo dveře se už neotevřou. A tak jsme začaly chodit na její zahradu. Hledaly jsme teplo, alespoň stín domova… A já hledal hlavně lidskou náruč. Jakmile paní otevřela dveře, já – Pavlíček – jsem skočil dovnitř. Bez váhání. Protože jsem znovu cítil vůni domova. Toužil jsem po člověku, kterému budu zase patřit. Paní si všimla, že mám ušní svrab, že jsem nekastrovaný, že svět kolem mě nebyl vždy laskavý. Přesto mě přijala, pohladila a slíbila, že pro mě udělá maximum. Svůj slib dodržela. Dnes jsem pod ochranou Kočkolásek. Jsem kastrovaný, odparazitovaný, léčený. Vyhlížím svůj skutečný domov. Takový, kde se dívají do očí kočce a řeknou: "U nás už nikdy nebudeš ztracený."

Proč vám to píšu? Protože moje cesta ke štěstí stojí síly, léky, péči i plné mističky. A Kočkolásky to všechno zvládnou jen díky lidem, kteří cítí jako vy. Děkuji, že slyšíte moje vrnění mezi řádky. Přál bych si granulky Smilla. Váš Pavlíček