💚

Už pro mě někoho měli. Nějaké dobré ruce, co si mě vezmou a už nikdy k mamince nevrátí. Nerozuměl jsem tomu. Moc jsem se bál. Sestře Lučince se to stalo a najednou nebyla. Pak ale do zahrady vstoupily holky z Kočkolásek a tím se změnil můj osud. Když mě našly, byl jsem prý maličká umouněná hromádka krčící se mezi plechovkami s velkýma vystrašenýma očkama. Vzaly si mě s maminkou a se sourozenci. Začalo období her, dobrého papání a skotačení. 

Ještě pořád se učím, že lidské kroky nejsou hrozba, že lidské ruce mohou uklidnit a že lidská blízkost může být krásná. Každý den dělám malé krůčky – někdy sotva viditelné, jindy obrovské. A lidé kolem mě na mě netlačí. Čekají. Já to cítím. Věřím, že když najdu svůj vlastní domov, někoho laskavého, trpělivého a tichého, moje srdíčko se otevře jako květinka na jaře. Jen potřebuju čas, aby se strach změnil v důvěru a napětí v jemné předení u něčích nohou.

Jsem Parmazánek. Možná nejsem první, kdo se běží mazlit… ale jednou budu ten, kdo přinese svému člověku radost právě tím, že jsem to dokázal. A kdybych si mohl pod stromeček něco přát, moc by mě potěšily konzervy Smilla – ty mám opravdu rád. A ještě budu moc rád za koprologii, protože jednou za čas mám řidší stolici navzdory tomu, že paní doktorky říkají, že jsem zdravý jako řípa. Kdyby se to povedlo, tak by to bylo mňaužasné! 💚