Ahoj, já jsem Sisáček.

Možná nepatřím mezi kočky, které si hned získají srdce svojí mazlivostí a předením. Já to mám jinak. Do útulku jsem přišel s Čikinou — nikdo o mně nic moc nevěděl, jen to, že jsem žil venku, sám, v neustálém stresu. A že jsem se naučil přežít jediným způsobem, který jsem znal — bránit se.
Jsem přibližně dvouletý kocourek a jsem extrémně plachý. To není jen taková ta běžná „stydlivost“ — já opravdu nevím, jestli lidem můžu věřit. Když se bojím, sekám, koušu, syčím a vrčím. Není to zlobou. Je to strachem. Velkým strachem. Ten, který se ti usadí v těle a nepustí tě dál, i kdyby ti srdíčko říkalo, že bys možná chtěl žít jinak.
Mám svrab a tety v útulku se snaží, jak můžou, aby mě z něj vyléčily. Ale jinak jsem úplně nevyšetřitelný. Každý dotek je pro mě ohrožení. Každý pokus o přiblížení je pro mě něco, před čím jsem musel doteď utíkat.
Ale i když to vypadá, že jsem jen kocour, který se nechce nechat chytit, ve skutečnosti jsem jen kocourek, který nikdy nepoznal bezpečí. Nikdy nezažil, že lidská ruka může pohladit, ne ublížit. Že ticho může být klid, ne hrozba.
Rád bych našel svého člověka, nebo spíš ochránce. Někoho, kdo ví, že moje cesta nebude krátká. Že neskočím do klína první den, ani první měsíc. Možná ani první rok. Ale kdo ví? I ty nejdivočejší duše si někdy najdou svoje místo.

Pokud máš doma klidný prostor, trpělivost větší než svět a srdce, které zvládne dát šanci kocourkovi jako já, možná jsem tu právě pro tebe.
Jsem Sisáček, a i když se teď bráním, hluboko uvnitř doufám, že jednoho dne nebudu muset. Od Ježíška bych si přál kapsičky.