S Carellou jsme se seznámili, když ho zadržela nymburská městská policie. Ona ho zadržet nechtěla, ale důchodce, který kocoura viděl zmateně pobíhat po sídlišti, na jeho zadržení trval tak vehementně, že ho strážníci sebrali. Pak nám ještě zavolal, abychom se o osud kocoura zajímali.
Městská policie nejdříve mínila, že bude nejlepší kocoura zase pustit, aby šel domů. Nakonec souhlasila, že se jeho nález oznámí veřejnosti a kocour počká na služebně, než si pro něj majitelé přijdou. Jenže ani po 3 dnech se nikdo nepřihlásil.
Městští strážníci ho tedy přivezli k nám, ale vůbec nebyli nadšení z toho, že jejich chráněnec (ano, chráněnec, bylo vidět, že si ho moc oblíbili) bude zavřený v útulku. Musela jsem jim vysvětlit a museli se přesvědčit, že se u nás kočky mají dobře, než mi ho předali.
V bytových podmínkách se ukázalo až po nějaké době, že pan důchodce měl skvělý pozorovací talent. A že jeho neústupnost ve věci odvezení kocoura do bezpečí, zachránila Carellovi život.

Carella opravdu není žádný inženýr. Dodneška úplně nepochopil, jak se otevírají dveře a kudyže se dá projít za ně. Taky je na elegantní a mrštnou šelmu kočkovitou trochu neohrabaný. S touto životní výbavou by na ulici mezi auty opravdu dlouho nepřežil.

K tomu je nyní už podruhé v léčbě FIP.

Na druhou stranu je Carella bílostříbrný fešák se zařivě žlutýma očima a milou povahou. Když má příležitost, je oddaným mazlíkem, cpe se lidem do náruče a je nekonečně vděčný za hlazení.