Ahoj všichni, jmenuji se Edík a je mi asi 7 měsíců. Můj život měl vypadat úplně jinak. Narodil jsem se venku a lidem jsem vůbec nevěřil. Spolu s maminkou a sestřičkou mě odchytili na kastraci a plán byl jasný: vrátit nás zpátky do lokality, kde budeme žít dál jako plaché venkovky. Jenže moje tělo řeklo STOP. ​Po týdnu v útulku jsem přestal papat. Všechny testy vypadaly v pořádku, ale já se cítil hůř a hůř. Třetí den už jsem nemohl dýchat. Bylo to zlé, strašně zlé. Moje teplota klesla na 35 °C a já už se pomalu loučil se světem... ​V poslední vteřině přišla záchrana.

Teta mě naložila a jelo se na pohotovost. Dostal jsem kyslík a stal se zázrak – já začal znovu žít! A v ten moment se stalo ještě něco. Ten obrovský strach z lidí najednou zmizel. Došlo mi, že ty ruce, co mě drží, mi nechtějí ublížit. Jsou to ruce, které mě nenechaly odejít. ​Z velmi plachého kocourka, na kterého se nesmělo sáhnout, se ze vteřiny na vteřinu stal ten nejvděčnější mazlíček. Teď útulkové tetě plně důvěřuji, nemůžu se hlazení nabažit a asi ji mám rád.

Rentgen na pohotovosti ukázal, že mám zvětšené srdíčko. To byl ten důvod, proč jsem nemohl dýchat. Čeká mě teď nejdůležitější vyšetření u specialisty – kardiologické echo, abychom věděli, jak moc je moje srdce nemocné a jaké léky mi pomohou dál spokojeně vrnět. Už se nemůžu vrátit ven, potřebuji teplo, klid a péči. ​Moc bych si přál příspěvek na vyšetření u kardiologa. A protože mi teď po té krizi zase začalo chutnat, budu vděčný za každou dobrou konzervu do bříška.