Já jsem Petříček. Jsem velký, sněhově bílý kocour kdysi pán ulice, který ale hluboko uvnitř jen toužil po bezpečí. V roce 2023 mě hlad dohnal až k jednomu domu. Byl jsem unavený a zoufalý. Lidé mě děsili ale už jsme nemohl dál. A tak jsem jednou sebral odvahu. Připlížil jsem se ke dveřím a ta hodná paní mi je otevřela. Nehnala mě pryč. Nabídla mi teplo, jídlo a čas, který jsem tolik potřeboval. Byl jsem ale pořád plachý tak moc, že jsem ji několikrát i kousnul. Ne ze zloby. Ze strachu. A ona mě přesto neopustila. Ukazovala mi, že lidské ruce mohou hladit, ne ubližovat. Poprvé v životě jsem patřil někam. Pak se přitoulala k paní i moje dcera Vločka - sněhově bílá jako já. Rozdělili jsme se na ulici a setkali u ní. Osud?

Bohužel máme FeLV kočičí leukemii. Znamená to, že můžeme žít jen spolu, nebo s kočičkou, která má FeLV také. Milujeme se a chceme domů spolu. Jsem stejně jako Vločka v dobré kondici, mám chuť k jídlu i životu. Potřebujeme domov, který nás přijme takové, jací jsme citliví, jemní a zranitelní, ale plní lásky.