V jeden dubnový pátek volala paní prodavačka z obchodu na hlavní poděbradské třídě, že se tam mezi auty pohybuje už několikátý den mazlivá a  vysoce březí kočka.

Na místo se vypravila kolegyně Eva. Kočka byla Evě hned povědomá a porovnání s fotografií potvrdilo, že tuhle kočku jsme už měli v péči v únoru. Tehdy se našla majitelka. Důrazně jsme ji žádali, aby jednak kočku v centru Poděbrad u hlavní silnice nepouštěla ven a jednak, aby ji co nejdříve nechala vykastrovat. Paní tvrdila, že útěk kočky bylo nedopatření, že sousedi nechali otevřené okno ve sklepě a že s kastrací samozřejmě počítají. Že ztracená kočka má ještě sestru a že jsou milovanými mazlíčky.

Paní majitelka své sliby tedy moc vážně nemyslela. Nemohli jsme kočku nechat běhat mezi auty. Čekali jsme nepříjemná jednání s majitelkou. Ale ona bez váhání souhlasila, že se kočky vzdá. Řekla, že mají doma ještě jednu březí kočku a že tahle pořád utíká, tak že ji stejně chtěla někomu dát.
Co dodat? Asi nic.

Kočičku jsme vzali na veterinu, aby pan doktor posoudil pokročilost březosti. Jenže panu doktorovi se bříško ani plody vůbec nelíbily a doporučil co nejrychlejší kastraci. Druhý den byla provedena.

Kočka se původně jmenovala Eda. Její zachránkyně jí jméno upravila na Meda. Nevím, jestli věděla, že jméno Meda se odvozuje od řeckého slova medomai a to znamená "myslící, plánující". Tak si říkám, že Meda si útěk z domova naplánovala. Utíkala o život. Její lidé by se s ní k doktorovi neobtěžovali (to teď už víme jistě) a její březost by zřejmě skončila fatálně.
Kočky vědí mnohem víc, než si myslíme.

Ještě poznámka. I její zdravě březí sestra z toho fantastického milujícího domova nakonec utekla a našla si mnohem lepší. Takový, kde ji mají rádi a hezky se o ní i její děti starají. Holky jsou šikulky.