Jamie byl zachráněn omylem. Pán hledal svoji ztracenou kočku a přiřítil se k němu Jamie. Pokousaný, s chlupy slepenými do tuhých ploten. Přátelský, mazlivý.

U nás si Jamie nejdříve vyléčil virózu, trochu zkultivoval svůj dříve luxusní kožich a bylo třeba přistoupit ke kastraci.

V den D, byla to středa, vypadal zdravě a vesele, tak jsem ho odvezla na veterinární kliniku. Za chvíli mi volali, že ho nemohou kastrovat, protože má vysokou horečku.

Další den horečka dosahovala 41°C. 

Třetí den od plánované kastrace mu prudce poklesl počet červených krvinek a jeho stav začínal být životohrožující.

V noci jsem s ním letěla na pohotovost, protože zvracel a špatně dýchal.

Zůstal hospitalizován na klinice.

V sobotu ráno jsem s obavami sledovala telefon. Nějak jsem nevěřila, že by z kliniky mohly přijít dobré zprávy.

A ony přišly. Jamie se najedl a blaženě se rozvaloval v kyslíkovém boxu.

Testy ukázaly, že si Jamie chová herpesvirus, kalicivirus a mykoplasmu. Tak dostal příslušná léčiva a byl z kliniky propuštěn. Počet krvinek už měl opět v normě a byl ve skvělé kondici. 

Zdá se, že se Jamie tak bál kastrace, že se málem nechal udolat partou virů a bakterií, které měl jinak pod kontrolou.

Antibiotika, která likvidují mykoplasmu je nutné brát několik týdnů. Kastrace musela tedy být o několik týdnů odložena a Jamie, jediný nekastrovaný kocour na kočičí základně si užívá svého výsostného postavení. Vytahuje se na ostatní, provokuje, občas někoho z přebytku výkonu napadne. Nemůže si pomoci. Hormony převzaly vedení. Snad to pár týdnů přežijeme. A hlavně doufám, že se drsný frajer před kastrací zase nesesype.