Mika je neuvěřitelná smolařka.

Tedy aspoň byla.

Jako kotě našla domov. Její člověk obětavě bral po celou dobu její přítomnosti v domě léky proti alergii, ale i přesto měl neustále opuchlé oči a špatně se mu dýchalo. Lékař mu důrazně doporučil se kočky zbavit. Tak se Mika po 2 letech vrátila do vlkavského depozita. Nehroutila se. Není to žádná nervní slečínka.

Celkem brzy našla domov podruhé. Byla v něm hodná paní, kterou Mika doprovázela takřka na každém kroku. Tedy když nebyl doma pán. Když doma byl, byla Mika za skříní. Přesto, že jí pán nic špatného neudělal, bála se ho. Tak se i podruhé vrátila do útulku.

Byla takový otloukánek. Kdejaký kocouří obejda si na ni dovoloval. Pak Mika onemocněla a bylo to vážné. Několik týdnů strávila na veterinární klinice a pořád se úplně nevědělo, co její kritický stav způsobuje. Nakonec se uzdravila a z kliniky se vrátila jiná Mika.

U jídla si zjednává pořádek s převahou nad všemi velikými a ostřílenými kocoury. Když zavrčí, všichni poslušně ustupují do uctivé vzdálenosti a čekají, jestli jim na miskách něco nechá.

Ti, kteří ji dříve honili, to občas ještě zkusí. Ale Mika neutíká. Vrčí. Asi se ten správný tón naučila od nějakého domintního hafana na klinice, když byla nemocná. Páni šikanátoři si pak jdou jakože nic za svými záležitostmi.

Tak teď ještě ten správný domov, kde bude Mika někomu sedět na klíně a blaženě příst kočičí sny.