Bastián prostě jednoho zimního rána stál na naší terase. Na naší zasíťované terase.

Pospíchala jsem do práce, černé zvíře na terase se mi nezdálo povědomé, ale neměla jsem čas to zkoumat.

Odpoledne mi dcera volala, že cizí černé kotě už se ubytovalo v domě.

Další den se na terase mihlo další nepovědomé černé zvíře. Bastián už spal doma v pelíšku. Máme tu snad někde líheň černých odrostlých koťat?

Nemáme.

Mazlivý Bastián a jeho divoká sestra byli jediní, kteří se tu vylíhli. Je trochu nepravděpodobné, že by oba překonali zvenčí všechny sítě a ubytovali se u nás. Spíš to vypadá, že nám je někdo na zahradu nadělil. Jak si ten někdo poradil se zamčenou brankou, netuším.

Bastián se sestřičkou Jacqulinou absolvovali kastraci, očkování a dokonce i společný pokus o adopci. Ale po měsíci se zase společně vrátili, protože většinu času v novém domově strávili za skříní.

Bastián je hodný a milý kocour a určitě by si vlastní domov přál. Možná raději bez Jacqueliny, která ho svoji plachostí znejisťuje.