V roce 2009 jsem ve své poště objevila mail od neznámého muže, který mě prosil o pomoc. U chaty, kde se s rodinou rekreoval, náhle někdo vyhodil dospělou kočičku. Kočička se na ně dívala jen jedním okem, litovali ji, nakrmili a začali shánět někoho, kdo by byl schopen pomoci. 

Nálezci ke mně kočičku dopravili. Jakmile přijela, vzala jsem ji do náruče a ona se ke mně oddaně tiskla, jako kdyby mi děkovala a zároveň prosila, abych jí pomohla. Bylo vidět, že již opravdu hodně zkusila! Jedno oko měla zhnisané zánětem, druhé potažené bílou blánou. Navíc kašlala, kýchala a i z nosu jí vytékal hnis. Veterinář mi sdělil, že jedno oko je zcela slepé a navíc potvrdil, že je Zina zcela hluchá a aby toho nebylo málo, že zřejmě ztratila i čich.

Zinuška většinu dne prospí na polštáři na radiátoru, je hodná a milá, pokud s ní nijak nemanipuluji. Jakmile jí však chci dát léky, stane se z ní malá černá saň. Proto musíme často chodit na veterinu, doma zvládnutelná není, na veterině stěží. Ale jinak je vděčná, od začátku mi vyznává lásku, tulí se ke mně a mazlí. Jediná její nectnost je, že nemá ráda kočky, je k nim nevrlá a packou je pohlavkuje.

Zinušku pro její postižení a celkovou křehkost není možné umístit. Navíc jsem si jista, že kdybych ji teď dala někam jinam, velmi těžko by se s touto „zradou" smiřovala. Proto jsem se rozhodla Zinušku nabídnout pouze do virtuální adopce.