Večer 6. března běhala u poděbradského Kauflandu bíločerná dlouhosrstá kočičí kráska. Snažila se přesvědčit někoho z proudu lidí mířících za nákupy, aby se jí ujal. Běhala za nimi. Mňoukala.

Její snaha byla korunována úspěchem a noc už strávila v pelíšku u nás.

Klaudie byla trochu ušmouraná a zacuchaná. Bylo zřejmé, že její pobyt venku nebyl dobrovolný a že ho moc nezvládala. 

Byla strašlivě hubená.

Přes dlouhé chlupy to nebylo vidět, ale při doteku mě zamrazilo. Byla cítit každá kost.

Nějaký čas dobře jedla, byla aktivní. Mysleli jsme, že potřebuje jen vykrmit, aby se dostala do formy. Ale ačkoli se ládovala jako dřevorubec, její kostnatá vychrtlost se nelepšila.

Pak se sesypala. Horečka, zrychlený dech. Zežloutla, do bříška se jí vylila tekutina. Začali jsme léčit nemoc FIP. Léčba zabírala velmi pomalu.

Pak jsem ji našla vysíleně ležet. Na veterinární klinice jí byla odebrána krev a výsledky byly katastrofální. Takto vypadá život ohrožující sepse.

Jenže Klaudie doma vyběhla z přepravky, než jsem se otočila, vylízala zbytky z misek a žádala si vlastní porci.

Nechtěla umřít.

Konzultovali jsme její stav s dalšími veterináři. Všichni nevěřícně kroutili hlavami a ptali se, jestli Klaudie ještě žije.

Žije.

Je to s ni jako na houpačce. Někdy to vypadá zle. Jindy je Klaudie veselá, aktivní a žravá. Když já ztrácím naději, Klaudie vstane a ukáže mi, že ona to rozhodně nevzdává.

Bojuje jako lvice. 

Byla na ulici vyhozena kvůli nemoci?

Zaktivizoval strach a boj o život její organismus tak, že nějaký čas fungoval?

Nevíme, jestli vyhrajeme, ale Klaudiina vůle žít stojí za to, abyste se o ni dozvěděli. Její léčba není levná, třeba nám s ní pomůžete...