Droboučká kočička Ronynka byla do královéhradeckého depozita přijata 1. 4. 2020. Přijela z Ronova, kde ji někdo přehodil místním přes plot. Kočička nechtěla odejít, pořád prosila o vpuštění dovnitř, ale ti lidé ji tam nechtěli, a tak pro ni hledali azyl. Nemohla ani do depozita v Ronově, tak nakonec přijela až do Hradce.

Zpočátku stále jen odpočívala a neustále papala.

Později byla vykastrovaná, naočkovaná, odčervená i testovaná a již mohla opustit karanténu.

Bohužel, když jsem si myslela, že je konečně vše v pořádku a Rony si pomalu "balila raneček", aby mohla odejít do nového domova, dostala epileptický záchvat. Bylo to strašné, nedalo se pomoci. Po okamžitém vyšetření na veterině jsem jí však začala dávat léky, na které velmi dobře zareagovala a záchvat se dosud neopakoval.

Až donedávna byla Ronynka v pohodě, i když se mi zdálo, že trochu pohubla. Ale jedla i si stále hrála jako koťátko.

Avšak minulý týden najednou Ronynka přestávala jíst a i když mne stále chodila vítat, už nebyla tak veselá. A v sobotu, 17.1.2026, mne už ani přivítat nešla. Našla jsem ji zalezlou v jednom vzdálenějším škrabadle, netečnou a smutnou. I když jsem věděla, že veterina již funguje jen jako pohotovost s velkým příplatkem, neváhala jsem a hned jsem na veterinu s Ronynkou hnala.

Po důkladném vyšetření, kdy byl proveden hematologický i biochemický rozbor krve i sono, jsem se dozvěděla, že vše je špatně. Příšerně vysoké hodnoty ledvin, poměr A/G taky nic moc a nejhorší – rozpad červených krvinek. Při odběru moči dokonce ztratila vědomí a musela být urychleně umístěna do kyslíkového stanu.

Ronynka byla hned hospitalizována, připojena na infuze a nastala léčba. Na veterině si pobyla celý týden, denně jsem telefonovala s ošetřující lékařkou, donesla jsem na veterinu dva velké, silné kocourky, kteří jako hrdinové poskytli Ronynce svou krev…

Stav byl stále jako na houpačce, něco se trochu zlepšilo, něco zhoršilo, byla krmena sondou - a včera mi bylo naznačeno, abych se s Rony přišla rozloučit.

Moje návštěva uplynula v slzách a dnes, 23.1., jsem si Ronynku odnesla se spoustou léků domů.

Ona hned poznala, že je doma a ihned se odebrala na to své oblíbené místečko ve škrabadle.

Nepřestávám věřit v zázrak a nepřestávám bojovat. Je mi jasné, že trápit ji a zdlouhavě umírat nenechám, ale stále doufám…

Asi si každý dovede představit, jak velkou sumu jsem na veterině musela zaplatit… Proto se obracím na všechny kočičí přátele a prosím o pomoc s úhradou. Za každý, byť sebemenší příspěvek, budu velmi vděčná.