Ahoj jsem Noori, teď už Nalinka.
Jméno Noori jsem totiž dostala podle areálu, kde jsem se narodila. Jedná se o slavnou pražskou továrnu Koh-i-noor, která je dnes už jen chátrající vzpomínkou na dobu svého největšího rozkvětu. Na svět jsem zde přišla se svým bráškou Kohim (Diorkem). Ale kdo by se chtěl jmenovat, jako nějaká továrna, že? Naše maminka byla pouliční vršovická divoška – maximálně obezřetná, k lidem nedůvěřivá a životem ostřílená. Dětství jsme prožili na uzoučkém pozemku fabriky, s úkryty v nepohodlných a nevlídných prostorách. Netrvalo dlouho a všimli si nás pozorní lidé. Začali jsme denně dostávat výborné papáníčko a přibyli nám útulné vystlané krabičky na odpočinek, to bylo fajn.

Jenže během jedné horké letní noci se nechal bráška do čehosi drátěného chytit, nemohl ven a lidé ho někam odvezli. Ač jsme to s maminkou dobře viděly, za dva dny jsme udělaly stejnou chybu. Hlad byl prostě silnější než strach. Ale setkaly jsme se zase s bráškou a pro nás malé začala tzv. vymazlovací kůra.
Nyní jsme už čtvrtý měsíc na rozmazlování v dočasné péči u naší nové lidské „maminky“ Terezky. Ta mně říká Nalinka a bráchovi Diorek. Terezka je moc hodná, věnuje nám spoustu času a láskyplné péče. Hraje si s námi a rozmazluje nás. Takže vám musím povědět, že už byste ani nepoznali, že jsme přišli z ulice. Máme krásnou srstičku, jsme živí, chytří a zvídaví a s obrovskou a neutuchající chutí k jídlu. ;) A k životu.

Pokud byste pro nás doma měli místečko, tak nám napište.