Říkají mi Rozárka.
Je tomu už více jak rok, co jsem se bezprizorně potulovala po pražských Nuslích. Neměla jsem tady žádné zázemí, jen občas mi někdo hodil něco k snědku. Ale toho bylo hrozně málo. Můj rajón byl v těsné blízkosti veteriny a tak netrvalo dlouho a díky hladu a zimě jsem se nakonec nechala odchytit.
V teple bytu jsem brzy roztála, ale mé city k lidem byly dlouhou dobu na bodě mrazu. Za tu řadu měsíců, co bydlím jako spořádaná domácí kočka, jsem se už samozřejmě změnila. Hodně mi v tom pomohli kočičí přátelé, kteří se s tetou mazlí a spí s ní v posteli. Nechala jsem se inspirovat alespoň tím druhým. Pohladit se sice také nechám, ale jen zlehýnka a jen když vidím, že se bude podávat bašta. Když totiž cítím, že se chystá k servírování něco neobvyklého a voňavoučkého, ztrácím zcela plachost a otírám se o nohy a hlasitým mňoukáním povzbuzuji číšníka k rychlejšímu pohybu. Asi takhle – Nusle byly dobrý, ale na Žižkov nemají!
Kdybyste mi chtěli pořídit nějaký dáreček, tak bych brala hromadu konzerv, abych je měla jen pro sebe a nemusela se bát, že na mě nezbude :). Děkuju.