Škubánek, těší mě…
Rozumíte, já si to jméno nevybral, jsem přeci kocour, ne pes. Pocházím stejně jako ségra Káťa z hloubětínskýho křoví.
Hloubětín je fajn místo. Je tam vozovna, takovej ráj pro toulavý kočky, jako jsem byl i já. Musel jsem tam teda pořád uskakovat před tramvají, co jezdila kolem. A taky tam byla zima. Ale všechno zlý je pro něco dobrý.
Dneska mám teplý místečko v bytě, prolejzky na stěně a hlavně pořád (doslova) plnou mističku. Já totiž strašně rád jím. A ještě radši mám drbání na břiše. To v Hloubětíně taky nebylo. Takže celkově to hodnotím kladně, že jsem do toho sklopce, či jak tomu říkají, vlezl.
Stále čekám na ten pravý domov a vlastního drbače bříška (s Káťou bych se dělit nemusel, ta nad tím ohrnuje čumák). Rád bych někomu vrněl na klíně. Protože vrnět tak, jak umím já, umí jen málokdo.
Jenomže musim držet basu s Káťou. Je plachá, nikdo jí nechce, nad vším se vofrňuje a nedá si to vymluvit. Hlavně, že se nese jak královna. Prostě ženská, furt musí bejt něco extra. Ale je to moje ségra a mam jí rád. Až tak, že jsem naposledy při návštěvě zájemců předved takový divadlo, že Káťa valila voči. A po zájemcích se slehla zem. My snad v tý dočasce zůstanem navždy, není to tu špatný, ale domov je domov.
Když mi přispějete na něco dobrýho, budu tuze vděčný, haf! Teda mňau! Z toho jména by se jeden zcvokl.