Jmenuju se Káťa.
A mám i kámoše, Škubánka. On je to dokonce můj brácha. Jsme vcelku nerozlučná dvojka a jsme si podobní. Taky pocházíme ze stejného křoví, u jedné tramvajové zastávky v Hloubětíně. To už je skoro jako námět na pohádku, ale to už tady bylo... Navíc Škubánek byl přeci pes.
V tom Hloubětíně u zastávky nás lapily dvě holky. Byla to docela legrace, vždycky musely počkat až přejede tramvaj a pak čekaly, jestli jim vlezeme do tý pasti. A přestože jsem dáma, tak jsem nechtěla dělat cavyky. Hlavně jsem měla trochu hlad, tak jsem jim tam vlezla.
Dřív jsem netušila, že se dá žít i jinde, než na ulici. A teď jsem ráda, že máme fajn domov. Už je to ňákej ten pátek, co tu jsme.
Na rozdíl od Škubánka, co vzal lidi na milost a ňuchňá se s nimi, kdy může, já si zachovávám důstojnost. Jsem přece Káťa. Ta schopnější, krásnější, mazanější, a vůbec povšechně báječná kočka. Akorát mě kvůli tomu nikdo nechce adoptovat, že prej jsem plachá. Pche… Zrovna tudle se na nás s bráchou byli podívat…a já sem ani nevylezla z úkrytu. Jako možná kdyby se se mnou furt někdo nechtěl mazlit, a spíš mě pouštěl na zahradu, to by se mi asi líbilo, dejte vědět, já si to případně promyslím.
No, kdybyste mi chtěli přispět na naše plný bříška, tak budu ráda. Já toho moc nesním, držím linii, ale brácha je nenažranej až hrůza. Pořád mu říkám, ať se tak necpe. Až příště pojedeme na očkování, tak se ani nevejde do přepravky. I za něj velké díky a mějte se báječně :)