Mňau, já jsem Mourek.
Je mi rok a půl a žiju v zahrádkářské kolonii v Bohnicích. Narodil jsem se tu se svým bráškou Matýskem a od malička jsme na všechno byli dva. Když jsme byli ještě malá koťata, ujali se nás dva dvounožci ze zahrádky. Nejdřív nám nechávali plné mističky na místech, kde věděli, že je najdeme. A my je opravdu vždycky našli, protože kočičí čumáček nezklame.
Na podzim nám k papání přibyly i zateplené boudičky. Voňavé, měkké a vystlané dřevovláknitou vlnou. Na zimu jsou jako stvořené. A na jaře mě odchytili, vykastrovali a vrátili s nastřiženým ouškem. Teď už vím, že je to pro moje dobro. Žije se mi díky tomu klidněji, bezpečně a bez honiček po celé kolonii.
V naší kočičí stanici máme všechno, co kočky bez domova ke štěstí potřebují: teplé úkryty, misky s baštou i vodou, dobrůtky a péči, když je potřeba. Už s bráškou poznáme zvuk auta dvounožců na míle daleko. Jakmile ho zaslechneme, vyběhneme na cestičku a čekáme, protože víme, že přijíždí plné mističky.
Jsem pořád trochu plašánek, ale mám své dvounožce rád. A vím, že oni mají rádi nás. Pečují o nás, aby nám nic nechybělo a abychom mohli důstojně žít tam, kde jsme se narodili.
Abychom měli s bráškou a dalšími kočičími kamarády stále plná bříška, moc prosíme o nadílku konzerv.
Děkuju, váš Mourek