Ahoooj! Já jsem Mrňous!
Vím, vím… mám takové jméno, že si každý myslí, že jsem pidi koťátko. Ale už jsem přece velkej kocour! Jen jsem zatím malej vzrůstem, říká teta Jiřinka.
Bydlím na krmném místě v Bohnicích, kde o nás teta moc hezky pečuje. Každý den nám nosí jídlo, povídá si s náma a hlídá, aby nám nic nechybělo. Vždycky, když nás volá, běžím co nejrychleji, i když někdy zakopnu o vlastní tlapku. To se totiž stává, když máte radost!
Taky mě čeká brzy kastrace. Nejdřív jsem vůbec nevěděl, co to znamená. Ale teď vím, že díky tomu u nás bude větší klid. Kluci se nebudou rvát. Holky budou mít pohodu. Teta zkrátka chce, aby z nás byla „spořádaná kolonie“. To zní hrozně důležitě!
Nejradši si hraju na sluníčku a lovím suché lístky, co poletují po zahradě. A když je ticho, lehnu si do trávy a poslouchám, jak zpívají ptáci. To je můj oblíbený koncert.
Moc bych si přál, aby všechny kočky na světě měly takové štěstí jako já. Aby měly někoho, kdo jim dá napapat, kdo je má rád a kdo je nenechá samotné.

Proto bych vás chtěl poprosit, Mňaužíškové, o pár dobrých konzerviček do mojí mističky.
Děkuju vám! Mňau a pápá, váš Mrňous.