Kuk, tady Zrzunda.
Jo, ten, co se ještě nedávno schovával při každém šustnutí listu. Dlouho jsem se bál lidí. Když se někdo přiblížil, radši jsem se vytratil dřív, než stihl vůbec zamrkat. Ale víte co? Teta Jitka má trpělivost jako málokdo. Každý den nosila jídlo, mluvila na mě klidným hlasem a dělala, že mě vlastně ani nevidí. A to bylo přesně to, co jsem potřeboval.
Postupně jsem pochopil, že na tom člověku něco je. Že to není jen takový dvounožec, co přijde a zase zmizí. Díky ní jsem zjistil, že na světě existují i lidé, kteří chtějí kočkám pomáhat. Teď už se občas nechám i vyfotit – ale jen když mám dobrou náladu a v misce něco voní.
V naší kočičí stanici je to fajn. Máme tu polystyrénové boudičky, misky plné jídla a hlavně klid. Nikdo nás nehoní, nikdo po nás nekřičí. Každá kočka tu má svoje tempo – a teta Jitka to moc dobře ví. Když je někdo nemocný, jede se k paní doktorce. A všichni jsme kastrovaní, takže se netouláme a žijeme v pohodě.
Dřív jsem býval jen stín, teď už se pomalu učím být zase kočkou. Takovou, co si může v klidu natáhnout packy, zamhouřit oči a cítit se v bezpečí.
Pokud byste mi chtěli poslat pár korunek do mističky, budu moc rád. Síly se mi přes zimu budou hodit – a třeba mě díky nim zase uvidíte o kousek blíž.
Děkuju, váš opatrný, ale vděčný Zrzunda