Nazdárek, tady vaše uličnická Mourinka.
Jo, ta pruhovaná zvědavka, co má čumák všude, kam se vejde. A kam se nevejde, tam se protlačí. Když teta Renata dává do misek papání, už jí dýchám na prsty – jen tak pro jistotu, abych měla přehled, co se děje.
Bydlím v kočičí stanici v Bečvárech. To místo je pro nás kočky jako taková oáza klidu – teplé boudičky, plné mističky a žádný křik ani zbytečný boj o teritorium. Všichni jsme tu totiž vykastrovaní. Jojo, slyšíte správně. A vůbec se za to nestydíme! Díky tomu se tu nežijeme ve stresu, kluci se neperou a holky nejsou pořád unavené z koťat. Můžeme si konečně užívat života, ne přežívat.
Vím, že některým lidem slovo kastrace zní přísně. Ale pro nás kočky to znamená svobodu – klid, zdraví a jistotu, že o nás někdo pečuje. A hlavně, že se rodí míň nechtěných koťat, která by jinak skončila hladová na ulici.
A já? Já teď trávím dny tím, že obcházím každý kout a zkoumám, kdo z nás dostal větší porci. Víte, vědecká práce nikdy nekončí! :D
Kdybyste mi chtěli poslat pár dobrot do mističky, budu moc ráda. Slíbím, že je pečlivě otestuju a podám tetě Renatě zprávu, která chutnala nejvíc.
Děkuju, váš výzkumný talent Mourinka