Zdravím vás, přátelé.
Jmenuju se RC. Písmenka sice zní jako z nějakého závodního auta, ale já závodím maximálně s větrem – a i ten většinou nechám vyhrát. Není kam spěchat, když víte, že vás někde čeká miska s jídlem a klidné místo k odpočinku.
Žiju v kočičí stanici na Praze 9, kde se o nás s láskou stará teta Alena. Misky jsou plné, voda čistá a boudičky suché i v dešti. My kočky, co jsme se narodily na ulici, totiž víme, jak důležité je mít jistotu. Bez kočičích stanic by mnoho z nás zkrátka nemělo šanci přežít zimu a vlastně vůbec přežít.
Lidé si často myslí, že se o sebe kočka venku postará sama. Možná kdysi ano, ale svět se změnil. Místo polí a stodoly máme parkoviště a beton. Kočka už nenajde myš za každým rohem. Proto jsou kočičí stanice tak důležité – dávají nám možnost žít důstojně, být zdravé a nebát se.
Já sám si nejradši sednu k bráně, pozoruju svět a přemýšlím, proč někteří lidé vidí v kočkách jen stíny. Přitom každý z nás má svůj příběh, své jméno a své místo.
Kdybyste mi chtěli udělat radost, pošlete prosím příspěvek na konzervičky. Dám si jednu porci, zbytek rozdělím mezi ostatní. Však moudrost je i v tom – dělit se, když můžeš.
Děkuju. Váš klidný strážce z brány, RC.