Říkají mi Šedobílek. Jsem plachý kluk, takový, co se raději dívá z bezpečné vzdálenosti. Ale když ucítím vůni granulí po dlouhé studené noci, srdce mi vždycky poskočí. Granulka po granulce je pro mě jako malý zázrak – potvrzení, že jsem na správném místě a že tu někdo ví, že existuju.
Bydlím v kočičí stanici na Praze 10, kde se o nás starají s velkou trpělivostí a pochopením. Pro kočky jako já je tohle místo nesmírně důležité. Dává nám jistotu, že máme kde jíst, kde si odpočinout a kam se vrátit. Nemusíme bloudit ulicemi, hlídat každý stín a hledat jídlo po popelnicích.
Kočičí stanice nejsou jen o plných miskách. Jsou to malá útočiště, kde můžeme žít důstojně, klidně a beze strachu. A jednou třeba i dožít tam, kde to známe, kde už jsme nechali otisky tlapek a kousky svého příběhu.
Kdybyste mi chtěli poslat nějaké granulky, moc by mě to potěšilo. Slíbím, že si pro ně přiběhnu… no dobře, možná spíš připlížím. Děkuju vám. Váš tichý pozorovatel Šedobílek.