Mňauky, říkají mi Okapnička nebo Okapi.
Asi je to tím, že když jsem se objevila u Jitky na zahradě, tak jsem dlouhou dobu vše pozorovala jen z okapu na stodole.
Nikomu to neříkejte, ale já se bála lidí. Jitka mi sem nosila jídlo a pořád mi něco povídala. Postupně jsem se začínala těšit, až zase přijde. Pomalu si totiž získávala mé kočičí srdce, a tak jsem se stala další obyvatelkou kočičí stanice v Opočnici.

Během mého kočičího života mě potrápilo i pár zdravotních obtíží – měla jsem poraněné očko a také vleklé kožní problémy. Opětovně se mi různě po těle dělaly stroupky, bylo to tedy dost nepříjemné. A nehezké. Jsem ráda, že už je to za mnou a já jsem zase krásná kočička.
A povím vám tajemství, během všech těch léčebných procedur jsem si oblíbila spaní v Jitčině křesle a posteli. A protože je Jitka pravá kočičí máma, tak mě pouští do domu i teď, když už jsem zdravá. Ostatní kluci z krmného místa mi to docela závidí. Ale oni se bojí Jitčiných psů, takže maj smůlu. Pche!

Posílám všem kočičí pozdravy. Pokud byste mi také chtěli poslat pozdrav, tak za konzervičky budu moc ráda.
Děkuju. Vaše Okapnička