Mňauky mňau, tady Klotylda – ta s nejzvídavějšíma očima široko daleko.
Jsou mi asi čtyři roky a narodila jsem se v jednom opuštěném areálu v Praze. Nebylo to zrovna kočičí království, ale naštěstí teta Adéla postupně vše změnila. Díky ní jsme dneska plnohodnotní obyvatelé kočičí stanice – a máme tu vše, co kočka potřebuje ke spokojenému životu.
Jsem nerozlučnou parťačkou Aleše, většinu času trávíme spolu. A když zaslechneme známý krok tety Adély, oba se hrneme k miskám. Ale děláme to samozřejmě nenápadně. Jako že jen tak jdeme kolem. Ale ve skutečnosti? Nemůžeme se dočkat, až se mistička naplní.
A i když jsem pořád spíš opatrná kočka z venku, u jídla se nechám hladit. Jen tak jemně, při papání – aby to nikdo neviděl a já si mohla udržet svou pověst polodivoké dámy. Ale pravda je, že dotek už mi nepřipadá tak strašidelný. Naopak… docela hezky hřeje.

Kočičí stanice je pro nás všechny ohromně důležitá. Máme tady zázemí, plné mističky, veterinární péči a jsme kastrovaní. Díky tomu nežijeme ve stresu a nerodí se další a další nechtěná koťátka. Můžeme tu důstojně žít i zestárnout.
A protože já i Aleš čekáme na každé nakrmení jako na malý kočičí svátek, moc bych poprosila o konzervičky.
Ať se můžeme dál radovat z každého sousta, olíznout si fousky po večeři a vědět, že bude dobře.

Děkuju vám všema tlapkama.
Vaše Klotylda